Není nic horšího, než v čirém strachu opouštět svůj milovaný domov. Prostřednictvím nadace Dignity Restoring Hope jsme se mohli spojit s mladou Irynou a její rodinou ukrajinských uprchlíků.

Představte se. Jak se jmenujete a kolik je vám let?
"Jmenuji se Iryna a je mi 30 let."

Odkud jste?
"Jsem z Kyjeva."

Co jste dělala na Ukrajině?
"V té době jsem byla na mateřské dovolené. Máme 4 děti a nejmladšímu byly 2 roky, teď jsou mu 3."

Je celá vaše rodina tady v České republice?
"Právě teď se vracíme do Kyjeva. Ale později plánujeme návrat do Prahy. Právě v tuto chvíli podstupuje můj syn operaci nohy. Musíme se postarat o nějaké věci a pak zařídit návrat zpět do České republiky."

Proč jste se rozhodli odjet do České republiky? Byla to záměrná volba?
"Nebyla to volba. Vše bylo nečekané. Nevěděli jsme, kam jdeme a co máme dělat, bylo to naprosté nedorozumění. Ale v tu chvíli jsem studovala online a moje spolužačka, která žije v Praze, mi 24. února zavolala a pozvala nás, abychom k ní přijeli, a nabídla nám pomoc. Projížděli jsme různými městy a nakonec jsme se rozhodli jet do Prahy. Chtěli jsme zůstat jeden týden s tím, že uvidíme, jak se situace změní, a zjistíme, co se děje. Zůstali jsme jeden měsíc bez registrace, každý den jsme doufali, že DNES to skončí. Ale konec byl v nedohlednu. Nakonec jsme se po měsíci zaregistrovali a získali vízum pro dočasný pobyt."

Opouštěli jste Kyjev v den, kdy to začalo?
"Ano, probudily nás zvuky výbuchů. Sbalili jsme nějaké věci do kufru, vzbudili děti, skočili do auta a jeli nikam."

Jaká je současná situace v Kyjevě?
"Poslední dny byly docela těžké. Náletové poplachy se rozeznívaly velmi často. Díky Bohu, že nedošlo k žádným výbuchům. Několik dní poté, co jsme přijeli do České republiky, jsme z okna sledovali výbuchy. Je to děsivé, bolestivé a nepříjemné. Ale následující dny celou Ukrajinu trápily bomby. Je to vypjatá situace. Je to válka."

Jak vaše děti reagují na sirénu civilní obrany?
"Hodně jsme o tom mluvili, ukazovala jsem jim kreslenou pohádku o leteckém poplachu. Vysvětlovala jsem, že je to náš přítel, který nás upozorňuje na hrozbu útoku a pomáhá nám. Takže teď jsou s tím naprosto v pohodě, říkají "Ahoj, poplachu, a děkuji," protože v pohádce se říká, že ho máme pozdravit a vydat se do úkrytu. Nemají strach. Naštěstí toho moc neviděli, ale vědí a chápou všechno z podaných informací."

Už jste někdy dřív byli v Evropě či v České republice?
"Ano, dříve jsme cestovali. Více s prvním dítětem. Pak se mi narodila dcera. A pak jsme měli další dvě děti jeden rok od sebe. S nejstaršími jsme byli v České republice a Portugalsku. Cestovali jsme do Španělska a Paříže, ale s jedním dítětem to bylo jednodušší."

Když jste cestoval, přemýšleli jste někdy o tom, že opustíte Ukrajinu, emigrujete?
"Přemýšleli jsme o tom, když jsme byli mladí, chtěli jsme zelenou kartu, ale to bylo předtím, než se narodilo naše první dítě. Za tímto účelem jsme nepodnikli žádné kroky. Měli jsme nápad žít někde přes zimu nebo 3 měsíce, dočasně. Bylo by to zajímavé a na chvíli to změní vaši každodenní rutinu. Ale zdá se, že jakmile vypukne válka, uvědomíte si, že jediné místo, kde chcete být, je domov."

Bezpečnost je mnohem důležitější, zejména s dětmi.
"Je to také o volbě. Když se rozhodnete odejít, je to vědomé rozhodnutí, vaše osobní volba, která je v této fázi příjemná. Ale když utíkáte, je to něco úplně jiného. První dny jsme měli strach, že jsme udělali něco špatného, že naše činy mohou být v této zemi protiprávní. V Budapešti nám ukradli peníze z kapes. Byli jsme vyděšení a ztracení."

Pomohl vám v České republice někdo s dokumenty? Byli lidé ochotni pomoci?
"Dlouho jsme čekali bez registrace a věřili jsme, že to rychle skončí. Takže po měsíci od začátku, když jsme tam konečně přišli, bylo všechno snadné a rychlé. Slyšela jsem příběhy o tom, jak lidé čekali celý den, přicházeli brzy ráno, aby stáli ve frontě. Ale pro nás to byla velmi pozitivní zkušenost, lidé byli milí, s otevřeným srdcem a udělali pro nás všechno."

Zažili jste nějakou negativní situaci, například na dětských hřištích? Je rozdíl v chování lidí ve srovnání s prvními týdny?
"Cestou do banky jsme měli nepříjemný zážitek. Na ulici byl opravdu agresivní chlápek a křičel, že jsme fašisté. Měl obrovského psa. Šla jsem do banky a můj manžel zůstal v autě a ten muž pořád křičel. Manžel na to ale nereagoval, tak odešel. Spoustu času jsme trávili na hřištích a blíž k létu přicházeli další lidé z Ukrajiny. Malé konflikty jsem měla obvykle spíše s Ukrajinci než s Čechy. Například jsme šli do nákupního centra a byl tam kolotoč se 3 koňmi. Telefonovala jsem a nesledovala celou situaci. Paní na kolotoč posadila svou dceru a zapnula ho. Dvě z mých dětí viděly, že se kolotoč pohybuj,e a také naskočily. Paní začala křičet, že je to jen pro její dítě. Samozřejmě jsem své děti sundala. Ale české maminky se chovají jinak, vždycky říkají, že když jsou volná místa, moje děti se mohou svézt s jejich. Na druhou stranu je tu rozdíl v postoji k vlastním věcem. Když přijdu na hřiště, prostě vysypu všechny hračky uprostřed skupiny dětí, je mi jedno, kdo si je vezme, moje děti sdílejí všechno s ostatními. Ale když se pokusily vzít si něčí odrážedlo, paní mi přísně oznámila, že to nesmí. Na Ukrajině jsme měli spoustu různých kol a aut a dělili jsme se o ně se všemi kolem, ale v Praze jsme si nekoupili ani jedno. Každý den jsme si mysleli, že zítra se vrátíme domů. Ale moje děti jsou zvyklé na sdílení a překvapené, že si nic nemohou půjčit. Zároveň si myslím, že tento odlišný postoj a vize by mohly být správné."

Líbí se vám v České republice? Jak dlouho zde plánujete být?
"Až skončí válka, chceme se opravdu vrátit domů. Není to tak, že by Česká republika nebo Evropa byla špatná, ale chceme se vrátit domů. Máme tam dům, doufám, že přežije. Teď jsme tady. Ale nedokážete si představit, jak moc nám chybí naše město. Lékařské otázky jsme řešili okamžitě, například se stomatology. Můj manžel měl bolesti žaludku a nabídli schůzku o tři měsíce později, nebo nejbližší v jiném městě za měsíc. Tuto situaci bychom mohli zvládnout a víme, že na Ukrajině můžete získat schůzku ve stejný den. Milujeme Kyjev. Věřím, že naše vítězství je blízko. A všichni se vrátíme domů."

Kdy se plánujete vrátit zpět do Prahy?
Právě teď je jedno dítě na operaci. Jedno z našich dětí je adoptované a musíme pro něj zajistit lékařskou prohlídku, má opožděný vývoj, je o rok pozadu a během posledního roku jsme na tomto problému hodně pracovali. Chvíli byl v nemocnici, teď ho čeká krevní test. Do konce týdne budeme mít odpovědi od lékařů a v polovině srpna se plánujeme vrátit do Prahy. Ale není jednoduché najít místo v Praze, nechceme jít "nikam", nejdřív si najdeme místo k životu a pak půjdeme."

Máte příbuzné na Ukrajině?
Všichni naši příbuzní zůstali na Ukrajině. Rodiče mého manžela jsou z Mykolajivu. Nějakou dobu jsme tam žili. A každý den čteme ve zprávách: bombardovaný hotel – pracovala tady moje kosmetička, výbuch v městském obchoďáku – pracovala jsem tam já, zničená univerzita – můj manžel tam získal vzdělání. Je to strašné. Současná situace v tomto městě je noční můrou. Každý den bomby a téměř dva měsíce nemají pitnou vodu. Před dvěma měsíci šli k mé matce do Oděské oblasti a později, když jsme přišli do Kyjeva, přišli k nám. Je to hrůza. Teď jsme všichni spolu a jsem tak šťastná. Nikdy nevíte, kdy se naposledy uvidíte a jak dlouho se nesetkáte. Pro mě se priority v životě hodně změnily."

Jak moc se váš život změnil? Cítíte se bezpečně?
"První den se všechno zhroutilo, vše bylo naprosto neznámé. Brzy ráno, když byla ještě tma, jsme uslyšeli ten zvuk. Začala jsem házet oblečení do kufru. Přistihla jsem se, jak přemýšlím: "Na jak dlouho se balím? Na pár dní, nebo na pár týdnů? Měsíců? Vrátím se sem? Přežije můj domov, nezničí ho? Budu mít kam se vrátit?" První měsíc byl nejtěžší. Ale pak jsem se vrátila ke studiu. Moje akademie je v Moskvě, ale rozhodla jsem se ji opustit, přesto, že jsem studovala 1,5 roku a zbýval mi jen jeden modul a diplom, nemohla jsem ve studiu pokračovat. Tak jsem si našla jinou školu a po měsíci se vrátila ke studiu. Opravdu mi to pomáhá a rozptyluje mě to. Úklid, studium a péče o děti - není čas na depresi. Jsem teď flexibilnější a je mnohem jednodušší přizpůsobit se změnám. Někdy jste na svém emocionálním dně. Zprávy z posledních několika týdnů jsou plné příběhů z Mykolajivu a Vinnycja. Čtete a máte pocit, že s těmi lidmi umíráte. Dovoluji si tuto emoci, je to zármutek, je to bolest ze ztráty, ale jdeme dál. Mám motivaci stát se lepší. Snaží se nás zničit, ale nemohou, místo toho, abych je nenáviděla, směřuju svůj hněv správným směrem. Budu růst, použiji tuto energii pro seberozvoj, budeme lepší a my a náš stát se staneme krásnějšími. Budu lepším člověkem, na rozdíl od nich."